72 Seasons: Průvodce všemi skladbami nového alba Metallicy

Legendární Metallica nám přináší svou jedenáctou metalovou pecku - album 72 Seasons. Název v sobě skrývá prvních osmnáct let našeho života, těch nejdůležitějších, co nás nejvíc formují. Jak říká James Hetfield, právě v téhle době nás nejvíc ovlivňuje rodina, kamarádi a první životní zkušenosti.

Dvanáct songů, přes 77 minut muziky - tohle je pořádná porce metalu! Za mixákem seděl osvědčený Greg Fidelman, který s kapelou už dřív udělal Hardwired. Kluci nahrávali během covidu, což byla docela výzva, ale poprali se s tím po svém.

Zvukově je to návrat ke starý dobrý thrashový klasice, ale s moderním šmrncem. Kirk tam pálí svoje nezaměnitelný riffy, Lars buší do bicích jako o život, James řve jako zamlada a Robert to všechno drží pohromadě basovou linkou. Někdy je to nářez, jindy zas melodický, a občas si i experimentálně zabrousí do neznáma.

Album řeší dost hluboký věci - jak člověk dospívá, kým vlastně je, jak na něj tlačí okolí. První singl Lux Æterna ukázal, že to metalový srdce v kapele pořád bije jako o život. A další fláky jako Screaming Suicide nebo If Darkness Had a Son to jen potvrdily.

Nahrávalo se v jejich domácím studiu v San Franciscu, kde si mohli vyhrát se zvukem podle chuti. Výsledek je hustej jako pořádnej metalovej guláš - starý dobrý kořeny, ale s fresh přístupem. Každej song má svojí story, ale dohromady to dává perfektní smysl.

Obal od Tima Von Rudena je paráda. Je to takovej mix klasickýho metalu s moderním uměním, přesně jako muzika uvnitř. Celý 72 Seasons dokazuje, že Metallica má pořád co říct a umí to říct tak, že to sedne starým fanouškům i mladým metalheadům.

If Darkness Had a Son

Píseň If Darkness Had a Son z nového alba 72 Seasons ukazuje Metallicu v jejich nejlepší formě. Tahle šestiminutová jízda dokonale míchá starý dobrý thrash s moderním zvukem, až z toho běhá mráz po zádech. Když se do toho James opře svým charakteristickým hlasem, nemůžete si pomoct a musíte se zaposlouchat do příběhu o složitých vztazích mezi otci a syny.

Kdo by čekal, že po tolika letech dokážou kluci přijít s něčím tak silným? Z tichého, tajemného začátku se postupně valí drtivý riff, při kterém si nejde neklepat nohou. Lars za bicími předvádí, že to s dynamikou pořád umí - jednou jede jako tank, pak zase jemně podbarvuje atmosféru.

Kirk s Jamesem spolu na kytary pletou hustou zvukovou síť, ze které občas vystřelí sólo, že by i staří metaloví bohové koukali. A Robertova basa? Ta tomu všemu dává tu správnou váhu, bez které by to prostě nebylo ono.

Greg Fidelman odvedl za mixážním pultem parádní práci. Zvuk je moderní a čistý, ale pořád syrový tak akorát - přesně jak to má u Metallicy být. Tohle není žádná uhlazená popina, tohle je poctivý metal pro jednadvacáté století.

Texty jsou jako vždycky od srdce. Hetfield se nebojí jít do hloubky a píše o věcech, které nás všechny někdy trápí - o tom, jak se zlo plíží z generace na generaci, jak nás ovlivňují naši předci. Refrén se vám zasekne v hlavě, ale není to žádná prázdná fráze - má skutečnou váhu.

Skladba je jako horská dráha - jednou letíte nahoru, pak zase padáte dolů, napětí střídá uvolnění jako den a noc. Tohle prostě není song na jedno poslouchání. A víte co? Přesně takhle má vypadat moderní metal od legendární kapely.

Screaming Suicide a jeho poselství

Screaming Suicide z nejnovějšího alba 72 Seasons je skladba, která vám vezme dech a nenechá vás v klidu. James Hetfield v ní otevírá své srdce a vypráví o nejtemnějších stránkách lidské duše způsobem, který vás zasáhne přímo do žaludku.

Hned první tóny vás vtáhnou do světa plného emocí. Hutný metalový riff postupně narůstá jako bouře na obzoru, až vás pohltí naplno v refrénech. Kirk na kytaru čaruje jako nikdy předtím a celá kapela šlape jako dobře namazaný stroj.

Tohle není jen další metalová písnička. Je to zpověď člověka, který si prošel peklem depresí a závislostí. Metallica tady podává pomocnou ruku všem, kteří se topí v podobných problémech. Vždyť kolik z nás někdy nemělo temné myšlenky?

Kapela dokazuje, že i po čtyřiceti letech na scéně má co říct. Zvuk je moderní, svěží, ale pořád typicky metallikový - přesně takový, jaký známe a milujeme. Když k tomu přidáte vizuální stránku v podobě klipu, který vám způsobí husí kůži, dostanete komplexní dílo, které má skutečnou hloubku.

Tohle není jen písnička, je to volání o pomoc i nabídka podpory zároveň. Metallica tady bourá zdi mlčení kolem tématu sebevraždy a ukazuje, že i ti nejsilnější můžou mít svoje slabé chvilky. A že je naprosto v pořádku o tom mluvit.

Fanoušci i kritici to pochopili a píseň přijali s otevřenou náručí. Screaming Suicide se tak stává jedním z nejvýraznějších počinů moderní Metallicy a důkazem, že opravdová hudba může měnit životy.

You Must Burn jako thrash metalová klasika

Když se ponoříte do You Must Burn z nového alba Metallicy 72 Seasons, okamžitě vás praští do uší návrat ke kořenům thrash metalu. Je to jako když se vrátíte v čase do divokých osmdesátek. Hetfieldovy riffy vám prostě nedají vydechnout a když k tomu přidáte Larsovu palbu na bicí, máte před sebou něco, co důstojně navazuje na legendární Master of Puppets.

Technická stránka skladby je prostě paráda. Kirk tam pálí sóla jak z kulometu a struktura skladby vás nenechá ani na vteřinu vydechnout. James to střídá mezi řevem a melodickými pasážemi tak přirozeně, že vám z toho běhá mráz po zádech.

Když se zaposloucháte do textu, narazíte na téma očisty ohněm a vnitřní proměny. Typická Metallica, která tyhle motivy používá už od začátku své kariéry. Greg Fidelman odvedl při produkci skvělou práci - moderní zvuk, ale ta syrová energie thrash metalu tam pořád je.

V prostřední části skladby to graduje tak, že vám spadne brada. Ten breakdown vás vrátí do éry Black Album, ale v moderním hávu. Trujillo na basu je tam slyšet víc než kdy jindy a jeho linka dává celé skladbě pořádný základ.

Závěrečná část je epická jízda, která vyvrcholí chorusem, ze kterého vám budou brnět uši ještě dlouho potom. Šest minut nabité energie, kde každý nástroj má svoje místo. Mix je křišťálově čistý, ale přitom si zachovává tu správnou dávku syrovosti.

Je to důkaz, že i po čtyřiceti letech dokážou metaloví veteráni z Metallicy napsat skladbu, která vám vyrazí dech a ukáže mladším kapelám, jak se to dělá.

Lux Æterna první singl alba

Máte rádi ten pocit, když vás první tóny písničky okamžitě chytnou za srdce? Přesně tohle se stalo, když Metallica koncem listopadu 2022 vypustila do světa Lux Æternu. Tahle pecka byla vůbec první vlaštovkou z jejich nového alba 72 Seasons a rovnou ukázala, že se kluci vrací ke svým kořenům.

Když se do toho James s Larsem pustili, asi netušili, že zrovna tahle skladba bude tou, co odstartuje celé album. Jenže energie, co z ní sálá, prostě nemohla zůstat ležet v šuplíku. Ten nezaměnitelný kytarový riff vás vtáhne do světa, kde se světlo pere s temnotou a každý z nás hledá svoji cestu.

Zajímavé je, jak se kapela poprala s nahráváním během lockdownu. Místo společného jamování v jedný místnosti museli kluci improvizovat - a kupodivu jim to pomohlo najít úplně nový rozměr jejich muziky. Greg Fidelman, jejich producent, dokázal namíchat zvuk tak, že je moderní, ale přitom si zachovává tu správnou metalovou šťávu.

A ten klip? Páni! Tim Saccenti si pohrál s černobílými záběry, který postupně explodují barvami - úplně jako když vám někdo rozsvítí v temný místnosti. Není divu, že video trhalo rekordy a za týden ho vidělo přes 10 milionů lidí.

Na koncertech je Lux Æterna naprostá bomba. Když kapela spustí první riffy a rozjedou se světla s pyrotechnikou, davy šílí. Je to důkaz, že i po čtyřech dekádách umí Metallica napsat song, kterej vás prostě sebere a nepustí.

Tohle není jen další skladba v jejich katalogy - je to most mezi klasickou Metallikou a její současnou podobou. A víte co? Povedl se jim zatraceně dobře. Thrash metal v nejčistší podobě, kterej zní moderně, ale nezapomíná, odkud přišel.

Room of Mirrors temná atmosféra

Room of Mirrors patří mezi nejtemnější perly nového alba 72 Seasons od Metallicy. Hutné kytarové riffy a Hetfieldův charakteristický hlas tě vtáhnou do ponuré atmosféry hned od prvních tónů. Pomalé, doom metalové intro tě postupně unáší do rychlejších pasáží, které ti nedají vydechnout.

Když se zaposloucháš do textu, objevíš příběh o člověku, který musí čelit svým démonům v místnosti plné zrcadel. Každé zrcadlo odhaluje jinou část duše - někdy tu světlou, jindy tu temnou. Je to, jako když se ráno podíváš do zrcadla a někdy se ti nelíbí, co vidíš.

Kirk Hammett a Hetfield spolu vytváří dokonalou souhru kytarových partů, které se proplétají jako had v temných harmoniích. Trujillo s Ulrichem jim k tomu bubnují tak pevný základ, že by na něm mohl stát mrakodrap.

Uprostřed skladby najednou všechno zpomalí. Melodické sólo a čistý Jamesův hlas ti dají na chvíli vydechnout, než tě závěr znovu stáhne do temnoty. Je to jako horská dráha emocí - jednu chvíli letíš nahoru, druhou padáš střemhlav dolů.

Tohle není jen nějaká temná skladba pro efekt. Je to zrcadlo nastavené našim vlastním bojům, našim pochybnostem a démomům, se kterými se každý z nás někdy potýká. Moderní zvuk produkce přitom nezakrývá typickou metallikovou DNA - masivní kytary, výraznou basu a průrazné bicí slyšíš v každém taktu.

Když skladba končí mohutným finále, máš pocit, jako by se všechna ta nahromaděná energie konečně uvolnila. Room of Mirrors dokazuje, že i po čtyřiceti letech dokáže Metallica napsat skladbu, která tě praští do hlavy a zároveň pohladí po duši.

72 Seasons je album plné energie a síly, které dokazuje, že Metallica stále patří mezi metalové giganty. Každá skladba je jako blesk, který rozsvítí temnotu a zanechá stopu v duši posluchače.

Dominik Kovář

Crown of Barbed Wire metalový nářez

Skladba Crown of Barbed Wire z nejnovějšího alba Metallicy 72 Seasons představuje jeden z nejtvrdších a nejagresivnějších počinů na celé desce. Již od prvních taktů posluchače zasáhne drtivá vlna hutných kytarových riffů, které jsou charakteristické pro klasický thrash metalový zvuk kapely. James Hetfield zde předvádí svůj nezaměnitelný vokální projev, který se pohybuje od temných, hrozivých tónů až po charakteristický řev.

Kompozičně je Crown of Barbed Wire postavena na komplexní struktuře střídajících se tempových změn, kde se pomalejší, tíživé pasáže prolínají s rychlými, technicky náročnými částmi. Kirk Hammett zde exceluje několika brilantními kytarovými sóly, která patří k těm nejlepším na celém albu 72 Seasons. Particularly působivá je střední část skladby, kde se základní riff transformuje do epické instrumentální sekce.

Lars Ulrich za bicími vytváří pevný základ pomocí své charakteristické double bass techniky, zatímco Robert Trujillo na basu dodává skladbě potřebnou hloubku a tíhu. Textově se píseň zabývá tématy vnitřního boje, izolace a mentálních bariér, které si člověk vytváří kolem sebe - odtud metaforický název Koruna z ostnatého drátu.

Produkčně je skladba zpracována s důrazem na masivní, moderní zvuk, který však neztrácí nic z původní syrové energie typické pro Metallicu. Zvukově se zde mísí prvky klasického thrash metalu s progresivnějšími elementy, které kapela začala více využívat v posledních letech. Zajímavým prvkem je využití vrstvených vokálů v refrénech, které vytváří působivý chorální efekt.

V kontextu celého alba 72 Seasons představuje Crown of Barbed Wire jeden z vrcholů, který dokazuje, že Metallica ani po čtyřech dekádách existence neztrácí schopnost tvořit intenzivní a technicky propracovanou hudbu. Skladba perfektně zapadá do celkového konceptu alba, které se zabývá tématy dospívání, formování osobnosti a překonávání životních překážek.

Pro fanoušky klasického zvuku Metallicy nabízí Crown of Barbed Wire všechno, co od kapely očekávají - agresivní riffy, výrazné melodie a nezaměnitelný vokální projev Jamese Hetfielda. Zároveň však přináší i nové prvky a svěží přístup k žánru thrash metalu. V živém provedení se skladba stává ještě intenzivnějším zážitkem, kdy especially vyniká interakce mezi jednotlivými členy kapely a energie, kterou dokáží přenést na publikum.

Cheiron metalová balada plná emocí

Metalová legenda Metallica přináší na svém nejnovějším albu 72 Seasons skladbu, která se vymyká jejich běžnému repertoáru. Cheiron je působivá metalová balada, která posluchače okamžitě vtáhne do světa plného emocí a introspektivních myšlenek. James Hetfield zde předvádí jeden ze svých nejcitlivějších vokálních výkonů za poslední roky, když zpívá o vnitřních démonech a osobních bojích.

Název skladby	Délka	Pořadí na albu
72 Seasons	7:39	1
Shadows Follow	6:12	2
Screaming Suicide	5:30	3
Sleepwalk My Life Away	6:46	4
You Must Burn!	7:03	5
Lux Æterna	3:22	6
Crown of Barbed Wire	5:49	7
Chasing Light	6:44	8
If Darkness Had a Son	6:36	9
Too Far Gone?	4:34	10
Room of Mirrors	6:17	11
Inamorata	11:10	12

Skladba začíná jemným, atmosférickým intrem s čistou kytarou, které postupně přerůstá v mohutný zvukový val. Kirk Hammett zde exceluje se svými melodickými kytarovými sóly, která dokonale podtrhují emocionální náboj písně. Rytmická sekce tvořená Robertem Trujillem na basu a Larsem Ulrichem na bicí vytváří pevný základ, který umožňuje skladbě dýchat a gradovat ve správných momentech.

Text písně se zabývá tématy jako je sebepoznání, vnitřní konflikt a hledání vlastní identity v moderním světě. Verše jako In the depths of Cheiron's cave, where wisdom meets the grave odkazují na mytologickou postavu Cheirona, moudrého kentaura z řecké mytologie, který byl známý jako učitel a léčitel. Tato metafora dokonale zapadá do celkového konceptu alba 72 Seasons, které se zabývá formativními roky našeho života a zkušenostmi, které nás utvářejí.

Produkce skladby je na nejvyšší úrovni, což je zásluha producenta Grega Fidelmana, který s kapelou spolupracuje již řadu let. Zvukový mix perfektně balancuje mezi jemnými, atmosférickými pasážemi a mohutnými, metalovými výbuchy energie. Každý nástroj má v mixu své místo a prostor vyniknout, aniž by přehlušoval ostatní.

V kontextu celého alba 72 Seasons představuje Cheiron jeden z emotivních vrcholů. Je to skladba, která dokazuje, že i po čtyřech dekádách své existence dokáže Metallica přijít s něčím novým a překvapivým. Kombinace klasického metalového zvuku s progresivními prvky a baladickým charakterem vytváří jedinečný posluchačský zážitek, který uspokojí jak dlouholeté fanoušky, tak nové posluchače.

Struktura skladby je komplexní, s několika různými částmi, které do sebe perfektně zapadají. Od klidného začátku přes gradující refrény až po strhující bridge a závěrečnou katarzi - každá část má své opodstatnění a přispívá k celkovému vyznění skladby. Především přechody mezi jednotlivými částmi jsou mistrovsky zvládnuté a dokazují, že Metallica stále patří mezi špičku světového metalu.

Cheiron je důkazem, že i v současné době může vzniknout metalová balada, která není prvoplánově sentimentální, ale nabízí hluboký emocionální zážitek podpořený špičkovým instrumentálním provedením. Je to skladba, která si zaslouží opakované poslechy, protože při každém dalším přehrání můžete objevit nové detaily a vrstvy, které jste předtím přehlédli.

Too Far Gone? technická stránka skladby

Skladba Too Far Gone? z alba 72 Seasons představuje jeden z nejrychlejších a nejagresivnějších počinů na celé desce. Píseň začíná charakteristickým rychlým rifem v tónině E mol, který je podpořen precizní dvojitou kopačkou Larse Ulricha. James Hetfield využívá své typické techniky downpicking, která dodává skladbě hutný a agresivní zvuk. Kytarový zvuk je dosažen kombinací klasických zesilovačů Mesa Boogie a upravených Marshallů, které Kirk Hammett a Hetfield používají.

Struktura skladby následuje klasický vzorec verse-chorus, ale obsahuje několik zajímavých změn tempa a dynamických přechodů. Výrazným prvkem je bridge sekce, kde se tempo zpomaluje a vytváří atmosférický moment před návratem do hlavního riffu. Robert Trujillo zde využívá svůj charakteristický basový styl s výraznými slapy a přechody, které podporují rytmickou sekci.

Produkce skladby, kterou má na starosti Greg Fidelman, klade důraz na masivní kytarový zvuk a precizní separaci nástrojů. V mixu je patrná snaha o zachování dynamiky při současném dosažení moderního, hutného zvuku. Hammettovo sólo v Too Far Gone? kombinuje pentatonické postupy s chromatickými běhy a wah-wah efektem, který je pro jeho styl typický.

Z technického hlediska je skladba laděna do standardního E ladění, což je pro Metallicu v posledních letech méně obvyklé, jelikož často využívají snížené ladění. Tempo skladby se pohybuje okolo 180 BPM v hlavních částech, což klade vysoké nároky na přesnost a synchronizaci všech členů kapely. Zajímavým prvkem je využití harmonických kytarových dvojhlasů v předrefrénové části, které připomínají klasické postupy z období alba Master of Puppets.

Bicí sekce obsahuje komplexní vzorce s častým využitím china činely a rychlých přechodů mezi tom-tomy. Lars Ulrich zde předvádí technicky náročné pasáže, zejména v breakdownových částech skladby. Zvuková stránka bicích byla dosažena kombinací analogového a digitálního nahrávání, s důrazem na zachování přirozeného zvuku nástroje.

Mixáž skladby vyniká především v práci s prostorovým rozložením nástrojů. Kytary jsou panoramaticky rozděleny do levého a pravého kanálu, zatímco basová linka a bicí vytvářejí pevný základ ve středu zvukového spektra. Vokály Jamese Hetfielda jsou zpracovány s minimem efektů, což podtrhuje syrovost a autenticitu jeho projevu. V některých částech jsou použity subtilní vrstvené vokály pro dosažení většího důrazu v refrénech.

Inamorata nejdelší skladba v historii Metallicy

Metallikou dlouho očekávané album 72 Seasons přineslo fanouškům několik překvapení, ale tím největším je bezpochyby skladba Inamorata, která se svou délkou 12 minut a 27 sekund stala nejdelší skladbou v celé diskografii kapely. Tato epická kompozice překonala dosavadní rekord držený skladbou ...And Justice for All z roku 1988, která měla délku 9 minut a 47 sekund.

James Hetfield a Lars Ulrich v několika rozhovorech prozradili, že Inamorata vznikala postupně během několika let a její finální podoba se výrazně lišila od původních nápadů. Skladba obsahuje několik výrazných částí, které se vzájemně prolínají a vytvářejí komplexní hudební příběh. Úvodní část začíná pomalým, atmosférickým intrem, které postupně graduje do těžkých riffů, charakteristických pro současný zvuk Metallicy.

Textově se Inamorata zabývá tématem obsesivní lásky a destruktivních vztahů, což je patrné již z samotného názvu, který v překladu znamená milovaná žena nebo milenka. Kirk Hammett předvedl v této skladbě některé ze svých nejlepších kytarových sól za poslední dekádu, což potvrzují jak fanoušci, tak hudební kritici. Střední část skladby obsahuje působivou instrumentální pasáž, kde se prolínají melodické linky s agresivními riffy, což vytváří charakteristický kontrast, který je pro Metallicu typický.

Producent Greg Fidelman, který s kapelou spolupracoval již na předchozím albu Hardwired... to Self-Destruct, využil při nahrávání Inamoraty kombinaci analogových a digitálních technologií, aby dosáhl co nejlepšího zvuku. Basová linka Roberta Trujilla je v této skladbě výraznější než v jiných částech alba, což přispívá k celkové hutnosti zvuku.

Zajímavostí je, že kapela původně neměla v plánu vytvořit tak dlouhou skladbu. Během nahrávání se však jednotlivé části skladby přirozeně rozvinuly a muzikanti cítili, že by bylo škoda je zkracovat nebo vypouštět. Lars Ulrich později poznamenal, že délka skladby je přesně taková, jakou si zaslouží, a že každá její část má své opodstatnění.

Fanoušci na sociálních sítích a hudebních fórech diskutují o tom, že Inamorata v sobě nese prvky progresivního metalu, což není pro Metallicu zcela typické. Někteří dokonce nacházejí paralely s tvorbou kapel jako Tool nebo Opeth, především v komplexnosti skladby a způsobu, jakým se jednotlivé části vyvíjejí. Přesto si skladba zachovává charakteristický sound Metallicy a představuje zajímavý vrchol alba 72 Seasons.

V kontextu celého alba představuje Inamorata významný milník nejen svou délkou, ale i kompoziční vyspělostí. Kapela dokázala, že i po čtyřech dekádách své existence je schopna přicházet s inovativními nápady a posouvat hranice své tvorby. Skladba se již nyní řadí mezi nejvýznamnější počiny v historii kapely a mnozí ji považují za jeden z vrcholů alba 72 Seasons.